Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svatojiřské harcování

27. 5. 2010

Svatojiřské harcování

Z. Hypšová- pohled očima návštěvníka

Svět koček 3/2002, e-mailový časopis NCHK

 

Dne 20. dubna tohoto roku se náš klub v rámci návštěvní služby zúčastnil Svatojiřského harcování- akce Domu dětí a mládeže v Mladé Boleslavi.  V prostoru lesoparku Štěpánka děti s rodiči bojovaly o získání rytířského erbu v mnoha různých disciplínách. O tom, že se akce vydařila se mohli přesvědčit všichni zúčastnění i návštěvníci.

Za klub akci zajišťovaly : Vlasta Machová se sibiřským Cipískem , Andrea Šišková s peršanem Kingem a Daniela Hypšová s ragdolly Naomi a Týnou/ Matti / a s kolií Baby Blue jaksi mimo program- všechny coby čarodějnice v jedové chýši.

 

Celé odpoledne 20. 4. příjemně svítilo sluníčko a klidná Mladá Boleslav se zdála být zcela nakloněna Svatojiřskému harcování, které se celé odpoledne odehrávalo v lesoparku Štěpánka. Na úvod postačí vysvětlení, že Svatojiřské harcování byl kulturně - sportovní-zábavně-pohádkový program pro děti a jejich rodiče.

Do stromů jemně foukal větřík, který mi sem tam pocuchal vlasy. Bylo asi půl druhé, když jsem dorazila před  dvoranu stromů. V tu chvíli se ke mně přibližovala skupinka mladíků, kteří pomáhali odpoledne pro děti připravit, všichni byli velice spokojeni a kráčeli směrem k nejbližší hospůdce do města, protože Rychta již v tuto dobu byla v obležení nejenom stálých hostů , ale hlavně některými rodiči doprovázejících své ratolesti. Zatím se tedy tato skupinka mladých mužů přibližovala ke mně a mému psovi. Říkám si, že nemám nejmenší chuť se s nimi střetnout natož bavit, pánové však mají jiný názor a tak je musím přesvědčovat, že nechci pohlídat mou roztomilou kolii a že ani netoužím po jejich společnosti. Podařilo se. Nyní tedy kráčím po můstku přímo naproti Rychtě a zdravím se s kolegou hudebníkem. Před Rychtou je také vytoužený start a nemalé hemžení všech pořadatelů. Štěpánka mě tedy konečně přivítala do své náruči a vydávám se s Bee proti směru celé akce, kde ještě není tolik lidí. Procházíme kolem Rychty směrem k altánu, který je ale zatím v nedohlednu, protože zatím pomalinku a s přehledem míjíme tenisové kurty, které nyní máme po levé ruce. Procházíme kolem loupežníků, ti sídlí v malé jeskyňce na vyvýšenině asi uprostřed cesty k prvnímu rozcestí před altánem. Cestou přemýšlím o tom ,jestli se víc baví děti, rodiče,nebo organizátoři celé akce...? Právě stojíme pár kroků od chlapců sokolníků,zabírají prostor první větší loučky u druhého můstku těsně za tenisovými kurty. Sokolníci byli  v dobrém rozmaru , a tak, když se jim zachtělo sebrat mi laškovně deštník, sebrali mi ho...“ Zůstaňte tu s námi, slečno, nebo vám sebereme deštníček a vy zmoknete...“ Jenom jsem jim odpověděla, že opravdu nehodlám zůstat a šla jsem i bez deštníku dál, věděla jsem, že mi ho vrátí, až půjdu nazpátek,už se nějakou dobu známe.Jdeme tedy s Bee dál , cestou směrem k altánu a už z dálky je slyšet „Létání na koštěti,naučíme zdarma!!!“ Říkám si, co to asi  znamená a v duchu si sama odpovídám : „Nif !“Létání na koštěti provozovaly čarodějnice přímo před altánem a v altánu sídlily další tři ježibabí dámy. Překvapila mě jejich zdvořilá konverzace např. : „Paní kolegyně, už jste poobědvala? Přinesla jsem vítečné kohoutí pařátky a sušené stonožky, nedáte si?“ Na chvíli mi bylo pět let a chtělo se mi smát, už z toho důvodu,že jednu skvostnou  ježibabku hrála i moje mamina, kvůli které jsem dnes přišla, abych ji morálně podpořila. Čarodějnice- mamina- ihned využívá situace a říká dětem : „Tak vy si myslíte, že to je pes? Kdepak! To je začarovaná kočka, jen se podívejte!“ Důvěrně se podívala na to nevinné nic nechápající psisko a zavolala : „Čičí, pojď sem, Bee, pojď kočičko..!“ No a můj pes zapomněl, že je pes... a šel. Děti i jejich rodiče žasnou a já také. Odcházíme tedy z altánu a už jemně krápe studený deštík. Přecházím po můstku před altánem a hned ne druhé straně je vodník a na další větší loučce směrem ke Kolibě agiliti. Naivně jsem si myslela, že se v Bee vzbouří psí duch a nadchne ho ta podívaná....marně, zírá na vodníka a koutky mu cukají tak, že ho radši beru pryč, nechci vidět vodního mužíčka v Klenici s prosbou, abych si tu šelmu odvedla.Vracíme se směrem ke startu po druhé straně než jsme přišli, opět míjíme kurty , opět jsou po levé straně a už prší. Míjí nás chlapec s maminkou, který byl u toho, když byl Bee odhalen, že to není pes, ale začarovaná kočka a protože to je chytrý chlapec musí nepoučenou maminku poučit, s čarodějnickým pytlíkem v ruce říká : „ Mami, co vidíš?“ Překvapená matka mu odpověděla, že to je přeci pes, tak proč se ptá.., : „Ale mami, to není pes, to je začarovaná kočka, hele, čičííí...“ A Bee se k němu žene....Ale my musíme jít na první loučku u startu, zde totiž za okamžik vystoupí šermíři, Páni z Michalovic, Bee nesdílí mé nadšení, nemá pochopení pro můj odvěký sen, naučit se šermovat...Je pro ně připravená ohrada, lidé se pomalu hromadí. I já jsem pro nás vybrala pěkné místo a čekáme a čekáme. Asi za půl hodiny se ozývá zvuk bubnů a úvodní tóny Orffova oratoria Carmina Burana.Za zpěvu „ O, fortuna...“ se do sebe rytíři pustili, zbraně řinčí, chlapi křičí, lidé tají dech, fotí.. a Bee bojovník proti každému násilí se jal štěkat na celé kolo. Po mém napomenutí ztichnul, odfrknul si tak, jak to umějí snad jen koně a on a znuděně na mě koukal...

Vzápětí je konec...Páni z Michalovic zakončili celou svou akci bravurně, rozeběhli se proti největší skupině diváků a za šíleného řevu se zastavili v těsné blízkosti před davem.Ještě poslední provolání : „ Zůstaňte nám zachováni !“

Jsem nadšená, ostatně jako vždy, když se jedná o šerm nebo takovýto boj postaru. Už mi ale byla zima, překonala jsem svou nechuť a vydala jsem se k sokolníkům pro deštník, tentokrát původní, první cestou jakou jsem k nim přišla prve, takže přes můstek, kolem Rychty, kolem kurtů a na první rozcestí, jsme tam „ coby dup“, zachraňuji tedy deštník, sebe i psa a kráčíme domů stejnou cestou jako jsme přišli...

Tak to tedy bylo jedno Svatojiřské harcování a doufám, že jich bude víc...